CZ / EN

Vomáčka: 200. výročí Vídeňského kongresu


Letos uplyne 200 let od konce Vídeňského kongresu, který změnil tehdejší pohled na mezinárodní politiku a byl základním kamenem pro tehdy nejdelší období bez válek v Evropě. Po čtyřicet let nedošlo mezi velmocemi k žádné válce a s krátkou přestávkou v roce 1854, kdy vypukla Krymská válka, nevypukl dalších 60 let žádný všeobecný konflikt.


Tento kongres, který uzavřel francouzskou kapitolu, započatou Velkou francouzskou revolucí v roce 1789 a následným vzestupem Napoleona Bonaparta, se nesl v duchu dvou stěžejních myšlenek. První z nich byl tzv. kvietismus, snaha o naprostý klid v Evropě. Ovšem zajímavější se jeví druhá myšlenka, tzv. restaurace, kdy jednotliví účastníci projevili snahu o navrácení starých pořádků zpět před období Velké francouzské revoluce. Ze strachu o to, že se revoluční tlaky budou dále šířit po Evropě, se zavázali, že v případě, kdy v jejich zemích vypukne revoluce, ostatní země jí pomohou dosadit původní panovnický rod nazpět.

Kongres dokonale ilustroval tehdejší dobu. Strach mocností z revolučních tlaků, vysílenost jednotlivých států a nechuť k dalším válkám. Vídeňský kongres položil základní kámen pro Svatou alianci, jež přetrvala několik desetiletí. Jejím duchovním otcem se stal Metternich. Zajímavou paralelu přináší H. Kissinger ve své knize Umění diplomacie[1], kde považoval v jistém smyslu Metternicha za předchůdce W. Wilsona, otce ideje Společnosti národů. Jistě je toto přirovnání poněkud nezvyklé. Považovat Metternicha za idealistu, jakým byl Wilson, je nemožné. Avšak takové přirovnání ilustruje, že přestože hledíte na naplňování svých národních zájmů a snažíte se především o svůj prospěch, výsledek se nemusí lišit od cílů čirého idealisty.

V čem byl tento kongres tak výjimečný? Především v tom, že zkonstruovaná rovnováha byla tak dokonalá, že k jejímu narušení by bylo nutné vynaložit příliš velké úsilí.

Proč si vlastně připomínat tuto historickou událost, která je bohužel tak vzdálená, že si ji připomínají pouze historici? Protože nám může velmi názorně ukázat, jak se současná mezinárodní politika obloukem vrací zpět k tomuto konstruktu, avšak nyní v globálním měřítku. Země, které spoluvytvářely původní rovnováhu, jsou již snad kromě Ruska zcela jiné. Avšak srovnávat dnešní Rusko s carským absolutismem či Sovětským svazem, je zavádějící.

Po světových válkách, které zcela změnily rovnováhu sil, se objevil nový model, kdy se svět rozdělil na západní a východní blok. Toto rozdělení přineslo spoustu nového, do té doby v Evropě nevídaného. Pojetí světa se srazilo na pouhý boj dvou ideologií, ze kterého vyšel Sovětský svaz naprosto poražen, a tím se ze Spojených států stal dominantní hráč na poli mezinárodní politiky, potažmo i ekonomiky. Nástupnické Rusko z obavy nekontrolovatelného rozpadu jeho impéria, přistoupilo na rozdělení Sovětského svazu na svazové republiky. Tyto svazové republiky byly pouhými administrativními výtvory sovětské éry a často neměly žádnou historickou, či etnickou opodstatněnost.  To mělo za následek, že v nově vytvořených státech se nacházely milióny Rusů a tím i nespočet možných budoucích konfliktů.

Ve stejnou dobu se západní mocnosti, ve snaze přiblížit Rusko Západu, snaží přivést do Ruska liberalismus, který se zde, vzhledem k ruským tradicím a absencí zkušeností s novým systémem, po krátké době zhroutil. Reakce byla jasná. Návrat k silnému státu, stojícím na pevné vládě, která prosazuje v současném kontextu poměrně výrazně konzervativní myšlenky. Přes všechny výtky k tomuto novému systému není pochyb o tom, že se z Ruska stala opět velmoc, avšak stále nesrovnatelná s mocí USA.

Ukrajinská krize, která vedla k tomu, že dnes na Ukrajině převzala moc polofašistická strana, která vyděsila prezidenta Putina tak, jak to nikdo neočekával. Prezident Putin si po vypuknutí ukrajinské krize uvědomil, že nový, prozápadní směr, kterým se Ukrajina chce vydat, ohrožuje jeho sféru vlivu nejen na Ukrajině, ale v celém okolí Černého moře, kde Rusko vlastní značnou flotilu s moderní základnou na Krymu. V tu chvíli Rusku nezbývalo nic jiného, než ochránit své zájmy a poloostrov si přivlastnit. Pochopitelnost tohoto kroku ilustruje až zarážející mlčení ohledně Krymského poloostrova v aktuálních diplomatických jednáních mezi Ukrajinou a Ruskem. Myslet si, že Rusko stojí o přičlenění dalších území, je spíše písní minulosti. Rusko v dnešních dnech ekonomicky krvácí. Dle mého jde Rusku o to, aby ukázalo to, že znovu povstalo a nenechá se omezovat prozápadním světem.

Zde se opět dostáváme k odkazu Vídeňské konference a jejího symbolu jakožto schopnosti vyvažovat národní zájmy a schopnosti řešit případné spory diplomatickou cestou.

Dnešní pohled na světové dění se většinou zaměřuje na idealistický střet, avšak věřím, že pro nastávající mezinárodní konflikty je daleko příhodnější pohled rovnováhy mocenských sil, a tím jsme zpět u Vídeňského kongresu, jako jeho symbolu.

 
Roman Vomáčka
student Národohospodářské fakulty VŠE
spolupracovník ISEP


[1] KISSINGER, Henry A. Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Vyd. 3. Praha: Prostor, 1999, str. 78. ISBN 80-7260-025-7.