CZ / EN

Tajovský: Úniky centrálních bank


Nejjasněji zářící zrnka v kávové sedlině posledního dne roku 2013 mají podobu pár písmenných zkratek, jako jsou FED, ECB, ČNB, v závislosti na tom, kde zrovna kávu popíjíme.


Nebo vlastně ani tolik ne, do značné míry je to skoro fuk. Končící rok je rokem, kdy centrální banky napříč planetou vzaly do rukou i zbytky otěží, které doposud přepouštěly jiným tvůrcům hospodářské politiky.

Pro mnohé jde o konečné převzetí odpovědnosti a zhoštění se role, kterou nikdo jiný hrát nemůže. Jedinou chybou je zde fakt, že se to nestalo mnohem dříve. Tímhle rezonuje onen iluzorní ekonomický mainstream. Kdo si s ním chce plout, ať se přidá.

Nám zbylým ale naskakuje husí kůže. Výše uvedené totiž neznamená nic jiného, než že, slovy ekonoma Petra Sklenáře, vývoj cen aktiv se stal funkcí politiky centrální banky. Kolega Sklenář měl sice na mysli americký FED a americká aktiva, ale s velkou mírou jistoty můžeme jeho chytré tvrzení použít i pro zbytek světa a zbytek klíčových aktiv. Jinak řečeno, je jisté, že část toho, jak se dnes máme, a mnohem spíše ta větší než menší, kriticky závisí na politice centrálních měnových autorit. Resp. závisí na tom, jak dlouho budou ještě tyto schopny udržovat politiku uvolněnou tak, jak to dnes sledujeme.

Poslední věta je docela důležitá. Ne jak dlouho „budou udržovat“, ale jak dlouho „budou schopné udržovat“. Japonský Nikkei letos poskočil nejrychleji od počátku 70. let, americký Standard & Poor’s zase připsal nejvíce od akcelerující internetové bubliny z druhé poloviny let devadesátých. Evropské ekonomiky udržují balanc na hraně jen díky tomu, že trhy uvěřily odhodlanosti Draghiho a spol., že to minimálně takhle ještě nějaký ten pátek potáhnou. Jeden rekord stíhá druhý, bilance centrálních bank - i ony jsou v jistém ohledu „jen“ banky - nemají v historii obdobu, a to nikoli o desítky procent, ale o násobky. Optimisté musí nutně předpokládat, že to, co nyní na poli měnové politiky sledujeme, nikdy neskončí.

Ani tohle se vyloučit nedá a je otázka, zda bychom si podobný scénář neměli bláhově malovat všichni. Protože alternativou, zatím ryze intelektuální, je scénář, který se permanentně opakuje a jenž v jistém vidění ekonomie nemá alternativu. Tedy, že dříve nebo později z těch či oněch důvodů centrální banky budou muset přerušit zahlcování ekonomiky novou likviditou. Nebo že se tato likvidita, zatím trůnící jenom na účtech komerčních a paradoxně zase centrálních bank, konečně dostane do reálné ekonomiky.

Tohle všechno je teoreticky dávno popsáno a v praxi mnohokrát vyzkoušeno, s velice bolestivými dopady. Je tedy klidně možné, že až se rok s rokem sejde, budeme kroutit hlavou nad faktem, že tak významné instituce opravdu neměly připravené únikové strategie a že třeba na strmý pokles akciových trhů v řádech desítek procent nebyly nijak připravené. A že vynucené zvýšení úrokových sazeb, které už od počátku léta likviduje aktiva napříč planetou, centrální bankéře překvapilo. Protože kdyby s něčím takovým počítali, museli by přece mít připravené krizové scénáře. Nebo ne? Že je už všechny použili v roce 2013 a teď jenom sedí a modlí se? Přesně tak, i tohle je bohužel jedno z možných vyústění roku, který zítra začíná.

 

Ladislav Tajovský

předseda vědecké rady ISEP

Vyšlo 31.12.2013 v Hospodářských novinách