CZ / EN

Tajovský: Pan Singer a paní Yellenová


Dva týdny od sešlápnutí devizového pedálu monetární politiky - a jeho aktuální přiživení v tomto týdnu - neumožňují sice dostatečný odstup potřebný ke sčítání zisků a ztrát, ale jisté zobecnění možné určitě je. A nakonec i hodnocení, minimálně argumentačního rámce činitelů ČNB.


Možná doposud nikdy nebyli pánové ze současného vedení centrální banky tak často a v takových časech prakticky všude. O tom, co trojka Singer/Hampl/Tomšík řekla, neřekla či naznačila, bylo napsáno už asi všechno, povětšinou dost kriticky. Trochu v té domácí vřavě zapadla slova designované nové šéfky amerického Fedu Janet Yellenové, která vysvětlovala, co se chystá v čele Fedu provádět poté, co se tam dostane.

Níže podepsaný pozitivně ví, že minimálně podstatná část české bankovní rady by vůbec nebyla spokojená s tím, že se ocitají na stejné názorové lodi právě s touto dámou. Ale stalo se a stačí pár vteřin hledání na internetu, aby bylo zřejmé, že obhajoba kroků ČNB i Fedu má totožná ideologická východiska. Překvapivé to ale není ani trochu.

Jak guvernér Singer, tak jeho budoucí americká kolegyně, vystavěli svou obhajobu dalšího uvolnění měnové politiky – resp. jeho udržování v budoucnosti v případě Yellenové – na zdánlivě zřejmém a nezpochybňovaném východisku: ekonomika funguje dlouhá léta pod svým potenciálem. Úplně přesně ekonomicky by mělo být řečeno pod potenciálním produktem – pro laiky pod hladinou, kdy jsou všechny ekonomické zdroje využívány tak, jak mohou, kdy není nedobrovolná nezaměstnanost atd. A logicky tedy v duchu už desítky let trvajícího přesvědčení jsou to právě monetární autority, které s tím mohou a mají něco dělat. A dělají.

Na krocích všech klíčových centrálních bank světa lze kritizovat mnohé, ale jdeme-li k podstatě problému, pak je právě zde. Ekonomie, které „věří“ všichni, kdo prezentují výše uvedené názory, předpokládá, logicky, že něco jako potenciální produkt existuje, že jej lze definovat, poznat a cílit směrem k jeho dosažení vlastní hospodářsko-politická opatření.  Ekonomie, které věří autor tohoto textu, to vidí přesně naopak: přiznává, že nic jako potenciál té které ekonomiky v jakkoli definovaném časovém úseku neexistuje, že jde o absolutně – a definičně – neurčitou veličinu, jež se mění každou vteřinou díky činnosti miliónů a miliard ekonomických subjektů na celé planetě. A stejně logicky pak nelze střílet na zajíce, který peláší neznámým směrem a neznámou rychlostí.

Centrální bankéři drží v ruce argument, že tento cíl a jeho dosahování, dokonce i nástroje k tomu ručené, jim ukládá zákon. To je bezesporu pravda a stejně tak bezesporu je právě tohle špatně. Jak může x let starý zákon a x let starý cíl centrální banky předpovídat, jakým směrem a jakou rychlostí se bude ubírat vývoj ekonomiky? Kdo před pár lety slyšel o břidlicových ložiscích? Kdo dokázal odhadnout, že už příští rok budou Spojené státy největším producentem ropy na světě? Kdo z centrálních bankéřů a zákonodárců, kteří jim ukládající jejich povinnosti, dopředu ví či aspoň dokáže odhadnout, jak se budou vyvíjet technologie používané v ekonomickém i běžném životě, díky nimž žijeme ve světě donedávna nepředstavitelných možností? Nemá tohle vliv na ekonomický vývoj? Nemají nápady, které se každou vteřinu rodí v hlavách bezpočtu lidí, rozhodující vliv na to, jaké budou základní ekonomické ukazatel už ve velice blízké době, natož pak za pár let? Tohle všechno ovlivňuje potenciální produkt, když už tedy přijmeme tento termín, víc, než si může přát jakýkoliv hráč na poli hospodářské politiky. A o ničem z toho nikdo nic jistého neví.

Teď je to tak, že o budoucím potenciálu ekonomiky i ti nejinformovanější z nás v lepším případě pouze mlhavě tuší, ale centrální banky se můžou přetrhnout, aby právě jeho dosáhly. Dovede si někdo představit větší absurditu? Nutně musí z centrálních bank následovat otázka: „A co byste nám tedy radil, abychom dělali?“ Vážně to chcete slyšet, pánové a dámy?

 

 Ladislav Tajovský

ekonom a předseda vědecké rady ISEP

vyšlo 25. 11. 2013 v Hospodářských novinách