CZ / EN

Tajovský: "Poslední slova před krizí: Ještě nikdy nebylo lépe..."


Málokdo vstupuje neustále do stejné řeky jako tvůrci moderní hospodářské politiky. Bylo-li nedělní páté výročí krachu investiční banky Lehman Brothers, největšího jednorázového krachu v americké historii, názornou ukázkou, pak předně naprosté nepoučitelnosti jedněch, amorálnosti druhých a naivity všech ostatních. Zkusme se s odstupem pěti let podívat na to, kdo do které skupiny patříme.


Rok a půl před osudným zářím 2008 pronesl Bushův ministr financí Henry Paulson větu, která tehdy úplně zapadla – protože prakticky totéž říkali skoro všichni: „Světová ekonomika je nejsilnější, jakou ji pamatuji za celou svou kariéru.“ Ti, kteří varovali před neudržitelností podmínek, z nichž takový stav vycházel, byli – po kolikáté v dějinách už? – označováni za nepřející škarohlídy a profesionální pesimisty.

Krach Lehman Brothers byl příčinou toho, co od té doby prožíváme, asi tak, jako byl krach burzy v říjnu 1929 příčinou velké hospodářské krize. To znamená vůbec, ani trochu a ani omylem, ať už mainstreamová ekonomická obec a odborná žurnalistika vykládá, co chce.

Když se po 158 letech existence poroučeli Lehmani do propadliště dějin, v Americe už byly několik let v běhu síly, jejichž obětí se právě tato banka stala. Od roku 2006 letěly dolů ceny amerických nemovitostí, na konci léta 2007 kolabovala burza a v březnu 2008 centrální banka (Fed) zachraňovala na poslední chvíli investiční banku Bear Stearns. Už 7. září americká federální vláda fakticky přebrala kontrolu nad hypotečními agenturami, známými jako Fannie Mae a Freddie Mac, které spravují tři ze čtyř amerických hypoték s celkovými závazky převyšujícími pět bilionů dolarů. Ve stejné době fakticky převzala komerční Bank of America investičního mamuta Merrill Lynch nacházejícího se ve stavu klinické smrti.

Den po pádu Lehmanů s celkovými aktivy ve výši 639 miliard dolarů – jejich krach měl být varovným prstem zdviženým ze strany regulatorních institucí, že zde není automatický nárok na záchranu – Fed v součinnosti s federálním ministerstvem financí (vedeným tím samým Henrym Paulsonem) poskytl největší pojišťovně světa AIG 85 miliard dolarů (a za dva měsíce dalších 40), aby ji zachránily před tím, co se přihodilo Lehman Brothers. Centrální banka za to dostala 80 procent akcií, protože nic není zadarmo. Americká a s malým zpožděním i světová ekonomika se dostala do soukolí průšvihů, které bývají označovány za největší krizi právě od té z 30. let minulého století. Kapitalismus nám tady opět po výtečných letech ukázal svou stinnou stránku.

Nesmysl. Bohužel jak postupuje čas a jak se události z roku 2008 mizí ze stránek novin do učebnic, zapomínáme na to, co jim předcházelo. Přitom právě zde najdeme vysvětlení toho, co se muselo stát. Kde se tedy berou výšiny, z nichž ekonomika od roku 2008 spadla dolů a kde je krach Lehmanů jen jedním z milníků?

Musíme se podívat až na konec minulého století. Tehdy Amerika zažívala boom spjatý s tzv. novými technologiemi (chcete-li poznat, jak na tom kdo je se znalostmi ekonomie, poslechněte si, co si myslí o hospodářské politice Billa Clintona – dopad jeho kroků na ekonomiku byl směšný ve srovnání s tímto technologickým převratem, přitom právě Clinton je považován za otce skvělých 90. let). Vrcholem éry „nové ekonomiky“ byl rok 2000, kdy akciový index NASDAQ dosáhl rekordních výšin – škarohlídi tvrdili, že se jen dofoukla internetová bublina. Ta pak s pořádným řachnutím praskla a NASDAQ jen v roce 2000 ztratil 40 procent své hodnoty (aby v dalším roce sešup pokračoval).

V čele Fedu stál už od 80. let Alan Greenspan, pan Neomylný, který svým renomé garantoval, že centrální banka nedovolí, aby se krach sice nejvýznamnější, ale nakonec jen jedné elektronické burzy (tedy NASDAQ) promítl do reálných ekonomických čísel. Klíčová úroková sazba pak klesla jedenáctkrát v řadě, mimo jiné i díky událostem spjatým s 11. zářím 2001, aby v letech 2003/2004 dosáhla rekordně nízké úrovně jednoho procenta.

Díky tomu tak byly napříč světovou ekonomikou (tu českou nevyjímaje) úrokové míry nejnižší v doložených dějinách – tedy peníze byly tak levné jako nikdy předtím. Právě tohle je doba expanze hypoték všeho druhu – nejdřív v Americe, ale pak i jinde na světě se k levným hypotečním úvěrům dostávali ti, kteří by se k nim vzhledem ke svým příjmům a majetku nikdy dostat neměli. (Pamatujete si ještě termín americká hypotéka? Jenom díky tomu, že se u nás tato praxe nestačila plně rozvinout, nezažil český nemovitostní trh takový krach, jako tomu bylo v některých jiných zemích.)

Přesněji řečeno – hypotéku dostal, kdo chtěl. V 90. letech volné peníze (volné díky fakticky neomezené lince mezi centrálními a komerčními bankami) směřovaly do firem investujících v oboru nových technologií. To už se po roce 2000 pochopitelně nenosilo, tak teď končily jinde. Že to byl právě hypoteční trh, je svého druhu náhoda, mohlo to být kdekoliv.

To, co stáhlo dolů všechny výše zmíněné instituce – banky, hypoteční agentury –, byly právě desítky milionů bytů a domů pořízených na úvěr, které jejich vlastníci nebyli schopni splácet poté, co se zastavil růst cen nemovitostí v roce 2006, a poté, co začaly stoupat úrokové sazby. Tedy poté, co se přestalo vyplácet do nemovitostí investovat – zase zapátrejme v paměti: nemovitosti už budou jen dražší, je to nejjistější investice, nejde na nich prodělat... Není to tak dlouho, co jsme tohle četli a poslouchali, že? Tady všude bezpochyby hrála roli naivita těch, kteří se k hypotéce nechali přesvědčit, hamižnost těch, kteří jim takové úvěry (s krátkodobou fixací, to je důležité) nabízeli – a byli vypláceni podle počtu klientů, které „podepsali“.

Ale nic z toho by nemohlo vyústit v katastrofu, která se rozjížděla právě před pěti lety, kdyby centrální instituce – Fed a ministerstvo financí, mluvíme-li o Spojených státech – neprováděly v předchozích letech takovou politiku, jakou prováděly. Nebylo to poprvé a bohužel určitě ne naposledy. Děs a hrůza pak může popadat ty, kteří se při vědomí výše uvedeného podívají na současné úrokové mír napříč celou světovou ekonomikou. V době před posledním velkým krachem, který odnesla právě banka Lehman Brothers, byly úrokové míry nejnižší v dějinách. S jednou velkou výjimkou – dneškem. 

Ladislav Tajovský je předsedou vědecké rady ISEP

Text vyšel 17. 9. 2013 v Lidových novinách